ACORN Czech provozoval celý minulý školní 2010/2011 rok aktivní pomoc lidem bez domova, bohužel po roce neznámými útočníky napaden a zničen.
Zpravodajství
Demonstraci bezdomovců zahájil Michal Ulvr oslovením “kamarádi”. Slovem, které má pro lidi bez střechy nad hlavou, opuštěné státem, velký význam. Potvrzuje jim, že nejsou sami, že ještě jsou lidé, kteří nezištně pomohou. (Foto – Karel Růžička)
Založili Pražskou radu lidí bez domova
PRAHA – Rozhodnutím založit Pražskou radu lidí bez domova, sepsat petici o problémech bezdomovců a společně bránit svá práva skončila včerejší demonstrace pražských bezdomovců, kterou svolala Asociace za komunitní organizace a sociální reformy (ACORN).
Michal Ulvr z tohoto sdružení, jehož vznik inspirovaly organizace ACORN zejména v Severní a Jižní Americe, prohlásil, že Česká republika se nestará o bezdomovce, je k nim necitlivá, podnikatelé je podvádějí, policisté je často bezdůvodně napadají. Řešením je, jak zdůraznil, společná obrana, samosprávné organizování se bezdomovců, společný postup při komunikaci s úřady, při zajištění přístřeší, jídla a práce, ale i pro dosažení důstojného jednání úřadů a postoje občanů k lidem bez domova. Jak poznamenal, střechu nad hlavou ale ztratili všichni občané České republiky, neboť tento stát své občany nechrání, nezajišťuje jim práci ani základní sociální jistoty. Ulvr, jenž sám zakusil život bez střechy nad hlavou v ČR a SR, odmítl magistrátní koncentrační tábor a vyzval bezdomovce k budování vlastních táborů. Uvedl, že ACORN se rozhodl shánět pro bezdomovce stany, karimatky, termosky apod, ale též lidi ochotné pomoci s organizováním, resocializací a zaměstnáváním bezdomovců.
Ke zhruba 40 bezdomovcům a desítce sympatizantů promluvila i poslankyně KSČM Marta Semelová, podle níž vláda Petra Nečase dělá vše, alby lidé vyšli do ulic. Upozornila, že však současně se vláda snaží občany postavit proti sobě, mj. je také postavit proti bezdomovcům. Připomněla, že KSČM první odsoudila magistrátní sběrný tábor a podtrhla, že řešení se musí hledat spolu s bezdomovci. Nevěří však, že v kapitalismu, který nezjistí práci ani přístřeší, lze řešení dosáhnout, když v ČR žije nyní 800 000 lidí na hranici bídy a tisíce pod touto hranicí.
Na akci vystupující bezdomovci se většinou podělili o významnou či aktuální nespravedlnost, která byla na nich spáchána. Zaměstnavatelé některým dluží i desítky tisíc korun, zaměstnávají je »na černo«, na pár dní, ale ani to jim nezaplatí atp. Nejvíce výtek však směřovalo na městské strážníky, jejich neúctu, agresivitu, násilnosti, šikanu, čímž se zásadně odlišují od příslušníků Policie ČR, kteří jednají vesměs slušně.
O bezdomovcích s bezdomovci
PRAHA – Projednávat a řešit problém bezdomovců je třeba za účasti bezdomovců, prohlásil v rozhovoru pro Haló noviny Michal Ulvr, organizátor nedávné demonstrace pražských bezdomovců, kde vznikla Pražská rada lidí bez domova.
Rada již shromáždila podněty od svých členů a během asi dvou týdnů zformuluje konečné znění petice bezdomovců.
Jak Ulvr sdělil, okolo Rady se vytvořil tým 13 operativních vedoucích, kteří vesměs dle územního principu vykrývají bezdomoveckou komunitu. Sbírají náměty, rozšiřují informace a jsou připraveni se podílet na organizaci akcí. Stanovili si pro sebe i některé zásady, jako např. nepít na veřejnosti, vypadat slušně atd. K zásadám patří i to, že mezi sebe neberou narkomany a zloděje, avšak, jak Ulvr zdůraznil, neobracejí se k nim zády, ale pracovat s nimi chtějí přes příslušná na ně zaměřená centra. Vytváří se též skupina vzdělanějších bezdomovců (absolventi ČVUT, VŠB, filozofické fakulty) pro zpracovávání dokumentů komunity.
Pro nejbližší dobu si Rada stanovila několik cílů, jako možnost obývání puštěných domů, vytvoření svépomocného, dobrovolného tábora bezdomovců a svoji vlastní organizaci pomoci jiným bezdomovcům. Ulvr nezavrhl zcela magistrátní myšlenku malešického tábora, rozhodně ale odmítl jeho »koncentrační« charakter, nucení k pobytu v něm apod. Za významný cíl označil jednání o možnosti uložit občanské průkazy bezdomovců (často je ztrácejí a pak pro ně platí vysoké částky za vydání duplikátů) na magistrátu, který by jim pro běžné prokazování totožnosti vystavil osvědčení o občanském průkazu. Originál by si bezdomovci brali např. na jednání se zaměstnavateli.
Haló noviny: Lidé, jež společnost zahodila
10.12.2010 04:10
Kuchař s dvacetiletou praxí, důlní předák vyznamenaný za práci ministrem, tenťák, jemuž zaměstnavatel »visí« 20 000 Kč. Střípky z mozaiky. Oholení, neoholení. Tetovaní, netetovaní. »Kouřím, ale nepiju. Už devět let nepiju!«, »Krabicové víno pijeme snad všichni«. Střípky se vybarvují. Cizinci se usmívají, odpoví na pozdrav. Také se ptají, proč mají Češi tak kyselé tváře. Češi se mračí, neodzdraví, odstrčí. Mozaika se plní. Mozaika bezdomovectví. Jeden z obrazů naší společnosti. Obraz tisíců osudů, střepů, co zbyly z života, zlomků ze zrcadla naší společnosti, která se rozbila na mnohem déle než sedm let.
Čtvrteční demonstrace bezdomovců na Staroměstském náměstí se odlišovala od demonstrací odborových, mírových, protivládních či jiných častým hlasováním. Ne o nějakém závěrečném prohlášení, ale o tom, zda se bude konat pod stromy či od sochou Jana Husa, zda bude založena rada bezdomovců, zda bude sepsána petice atd. Občané, vyobcovaní rádoby občanskou společností na její okraj, zvedali ruce. Jsem pro, jsem proti… Jsem tady. Ještě jsem tady!
»Já jsem bezdomovec. Ne somrák nebo krabičák, jsem bezdomovec!«
I člověk bez střechy nad hlavou má svoji hrdost. Ne ledasjakou. Hrdost na to, že ještě neklesl na společenské dno. Jeden na to, že nepije, druhý kvůli tomu, že šel vrátit kohosi ztracené doklady, další proto, že nedávno, když dostal práci, makal víc než kmenový zaměstnanec.
Elegantní dovolenkující americký novinář s manželkou se zastavil u skupiny, kterou mnozí spíše obcházeli. Demeter brilantně zvládl několikaminutovou konverzaci – šest let pobýval ve Velké Británii a Kanadě. A chystá se z této republiky pryč zas. Přidává se k hlasu svých bezdomoveckých kamarádů, že tento stát nejenže nezajišťuje pracovní možnosti, nijak nebrání své občany před zlovůli, násilím a podvody jiných občanů, ale dokonce policisté – zejména městští – ještě bezdomovce šikanují, vysmívají se jim, uráží je, bijí, šlapou po nich, když spí, obírají je o věci.
»Jsme lidé, které ostatní lidé zahodili,« charakterizuje stav v ČR další z »ne-občanů«. Možná by je státní moc ráda učinila »ne-občany«, a jako »podobčany« svezla do sběrného tábora. Leč oni se vzpírají stát se nelidy. V okolí hlavního nádraží nepobývají jen kvůli plným odpadkovým košům a nedalekému bezdomoveckému centru Naděje. »Když už nemáš nic, tak alespoň být s lidmi, mezi lidmi. Nebýt sám.«
Oslovují se »kamaráde«, »příteli«. Nám, kteří jsme přišli na demonstraci pracovně, říkají »šéfíku« – proniká z toho pocit podřízenosti, nebo zbytek touhy po pracovním týmu? Společnost úsměvů, dotací, darů, smluv o přátelství a spolupráci, řečí o pomoci, humanitě, o úspěších je odvrhla. Zcela ovšem jinak, než když zavrhává války, podvody, zlodějnu, nespravedlnost. Tyto lidi odvrhla skutečně. Tím působivěji jim zní »kamaráde« (byť ani mezi nimi nejsou všichni holubice a kradou si i to málo, co lze zpeněžit). Touha být člověkem mezi lidmi totiž sílí právě mezi těmi na okraji společnosti.
»Vzpomeňte, že za komančů jsme měli práci, byty, rodiny, děti, jezdili auty,« vypočítával jeden z účastníků to, co jim společnost kdysi zabezpečila. Dnes je však zaměstnavatel ani nezaplatí, vymlouvá se, nechá se zapírat, hlavně že ale přesedlá z volva na mercedes. Strážníci je někdy nenechají pod mostem ani dospat, vytlačují je z jednoho pražského obvodu do druhého. A známá loď, kterou jim magistrát poskytl, je často špinavá, bývají tam vši a hrozí svrab.
»Pracoval bych jen za ubytování a stravu,« tvrdí muž, kterému »kamarádi« (tentokrát mají uvozovky zcela jiný význam, než výše) nedávno ukradli doklady. Další přikyvují.
Po hodině se vracíme z ne-světa. Vůbec není daleko. I krachující firmy mají dobré pracanty, sebevětší férovostí nájem nezaplatíte. Sen od noční můry mohou dělit jen hodiny.
Střecha nade mnou, jídlo ve mně a lidé okolo mne. Je to moc uprostřed Evropy v 21. století? Kolik cihel je třeba, aby si mohli bezdomovci někde postavit domy? Kolik košťat, lopat, krumpáčů, nářadí je třeba, aby mohli někde pracovat? Kolik lidí, kteří »někde« sedí a mohli by to spočítat?
Článek je z deníku Haló Noviny, který je alternativní a levicově nakloněný, ACORN v České republice tak děkuje Haló Novinám, které jsou rozhodnuty s naší asociací nadále spolupracovat. http://www.halonoviny.cz/
http://www.youtube.com/watch?v=QhARY_jxJls
Opuštěný dům pro lidi bez domova, bez majitele se začal postupně vybavovat potřebným vybavením. Toto jsou fota z prvotního budování.
Po prvních třech týdnech z kibucu Točná. Tvrdá práce, práce a zase práce. Vše jsme vytvořili vlastníma rukama a mezitím ženy vařily pro nás dříče. Komíny, kamna, okna, dveře, dřevo, voda, kozy, stoly, postele, skřínky, atd, atd, atd, atd,
Jožo nás opustil, ale jsme rádi, že jsme mu pomohli našetřit na cestu domů. Nejprve byl u nás s manželkou, ale když jsme měli společný hrnec a jistotu noclehu, dal jí peníze a poslal jako první, on si pak došetřil a za určitou dobu jel za ní. Jak by to s nimi dopadlo, kdybychom tu nebyli, možná by nedokázali našetřit a ze začarovaného kruhu se dostat. Ale jsou zpět na Slovensku a my rádi.
Světlanka je nejlepší kuchařka, v Kibucu Točná vaří, pere, uklízí. Její halušky jsou na světě jen málokde přirovnatelné. Avšak nezná násobilku, je to jako s básničkou, ne že by neuměla si to spočítat, ale scházejí jí rýmy, ale jak je pravidlo, že když má člověk zázemí s lidmi, kterým na něm záleží, ptá se a hledá odpovědi a i ona přišla s tím, že chce dohnat násobilku a ať ji to naučím.
Jistě, nejsme tam krabičáci (nepijeme), přijďte se podívat, a chceme vzdělávat, ale řekl jsem, že až zateplíme a bude vše hotové… Je to kruté, ale musí to tak být, já nemám čas stát u plotny, když musíme shánět izolace, dřevo vodu atd. Ale částečně jsem jí něco osvětlil při večeři. Jsme kibuc, jíme společně, pracujeme společně, vzděláváme se společně. Jedeme závod se zimou, musíme vyhrát!
Po prvních základních pracích (komíny, okna, dveře, nádoby na vodu, nábytek) zasedala rada kibucu, určila si stanovy a další věci, také cíle a měli jsme bramborovou polévku s houbami a domácími noky ručně dělanými a bramborové halušky v ruce šoulanými se zelím včera a dnes bude čočková polévka a pak čočka s uzeninou. Je to tu lepší nežli v závodní jídelně. Ano, ano vážení, když je organizace, tak se dějí zázraky.
Adventní pařízek se svíčkou. Je to výrobek našich lidí v kibucu Čihadlo, společnými silami jsme to vytvořili jako neopakovatelnou krásu a můžu po právu říci, že ostatní distributoři nenabízejí to, co nabízíme právě my. Jen samotný fakt, že vyrábíme, je náš výdobytek a naše hrdost!
Na rozdíl od senátora Janečka, kde lidé píší v Ďáblicích petice, že tam lidi bez domova nechtějí (říkají tomu násilné tábory pro lidi bez domova), nám pomohla místní městská policie a udělala si brigádu. A hned se hlásilo x lidí z obce, že mají toto a tamto a támhleto, takže ve čtvrtek k nám přijela nahoru brigáda traktoristů (sněhovými vánicemi se jen oni mohli dostat nahoru) a veze nábytek, postele, stoly. Takže přijmeme další lidi. Myslím, že kdyby nás chtěl někdo vyhnat, tak místní lidé jsou schopni napsat opačnou petici, že nás tam naopak chtějí, asi je rozdíl, když něco dělají komunitní lidé a ultrapraví.
Společnost dalších levicových a sociálních asociací a spolků v Praze se začátkem ledna 2011 připojily k podpoře projektu skupiny ACORN Czech na sebeorganizaci lidí bez domova. V rámci tohoto projektu se na okraji hlavního města vytváří svépomocí zdola tábor zajišťující bydlení, pracovní uplatnění, vzdělávání a celkovou důstojnou lidskou existenci skupině bezdomovců. Projekt “Kibuc Čihadlo” je postaven na společném vlastnictví, dobrovolné dělbě práce, rovné distribuci užitných věcí a potravin a kolektivní aktivitě. Lidé v táboře si svůj domov dělají sami, sami si o sobě rozhodují, sami si plánují svoji budoucnost. Tato sdružení tuto činnost podporují a k pomoci vyzývají i veřejnost, které přijde tato aktivita sympatická, tak jako nám.
Jaro -Tábor lidí bez domova napaden:
Lidé bez domova na Točné, čemuž jsme říkali také Kibuc Čihadlo, podle toho jak se tam lidé k sobě hezky a s úctou chovali, byli násilím donuceni opustit místo. Provedení je zvláštní. Zamaskovaní lidé v kuklách, polovojensky vybavení s použitím vozidla napadli skupinku lidí, kteří se tam vraceli jen pro nejpotřebnější věci, neboť v té době byl už projekt Čihadlo v troskách, roztřískán a zcela zničen “neznámými” útočníky z předchozího dne. Kdo měl na tom zájem, nevím, lidé tam byli zabydlení, dělali tam čest, místní lidé z vesnice je měli rádi a zvali je na různá kulturní setkání a nějaká ta práce se také občas našla. Vlastně byli to lidé z vesnice, kteří na povzbuzení místní městské policie a za pomoci několika lidí z místního úřadu a traktoristů z družstva sehnali nějaký další potřebný nábytek a lidé to tam pak měli útulnější a bezpečnější. I po posledním útoku se lidé z vesnice sami angažovali a vybavili celý objekt rychle novým nábytkem, i když už to byl nebezpečný počin.
Připomenu rodinu lidí ze Slovenska, kteří se nemohli vymotat ze začarovaného kruhu v centru města u hlavního nádraží. Nejprve si ušetřili na cestu manželky a pak si došetřil na vlastní cestu a zanedlouho se vydal za ní sám. To bylo v prvních dnech tohoto zařízení. Zde pomohlo to, že ostatní lidé druhým uvařili a ti první si našetřili, když měli našetřeno, tak se ve vaření vystřídali. Byla to výhoda, ale i v jistém smyslu solidarita.
Také Zdeněk Ondráček se dostal na Moravu ke své rodině, ten až po zimě. Za další se dostala i se svým psem do svého bytu, který zdědila po babičce Zuzana, která každou sobotu chodila zpívat do sboru. Byly i případy vyloučení, ty bych nerad uváděl, ostatní je vyloučili za to, že měli problémy především s hygienou, a tak je to věc těch lidí, třeba už takové problémy nemají a tak se o tom nemá mluvit.
Ivan Urbanec se Světlanou bohužel nestihli si nijak pomoci a my ani nevíme, jak jim pomoci nyní, navíc to byli oni, kdo byl fyzicky napaden. Navíc nám ani nechtějí poskytnout kopii trestního oznámení, víme jen, že policie na ně vytvořila nátlak a různými nesmysly je strašila, aby nám oznámení nedali, zatím jsou vystrašení a vypadá to, že spolupracovat spíše nechtějí. Poslali jsme je do Mimoně k panu Fišerovi (Ralsko). Policie je prý strašila, že to s nimi nemyslíme dobře a že je chceme využít k politické machinaci ČSSD a KSČM v Poslanecké sněmovně a že se nám jedná prý o “peníze”. To nás mrzí, ale do té doby, než s nimi navážeme možné spojení, nemáme žádnou možnost je přesvědčit, že to tak není a že je nutné se bránit a vyjít s tím na veřejnost.
Na místo na Čihadle si dělá nárok Airsoftové sdružení Praha, které tvrdí, že má pronajatý pozemek od městské části a že nás tam nechtějí. Avšak na katastru je uveden majitel Lesy ČR. Z dopisu, který před tím, než jsme pozemek obsadili a který nám Lesy ČR poslaly vyplývá, že pozemek je jejich, ale dům ne a že si na dům nedělají nárok. Oni si mysleli, že dům patří armádě. Napsali nám přímo: “Vojenské objekty nacházející se na lesním pozemku p. 861/17 v k. ú. Točná v místní lokalitě Čihadlo, o které máte zájem k využití jako zimoviště pro občany bez domova, nejsou v právu hospodařit LČR, s. p. Tyto objekty, i když se nacházejí na lesním pozemku v právu hospodařit LČR, s. p. jsme nikdy nepřevzali. Objekty jsou doposud pravděpodobně ve správě Vojenské ubytovací a stavební správy Praha. S Vaší žádostí se proto obraťte na uvedeného správce.” Možná se to nezdá, ale byla to výhra, kdyby tenkrát Lesy ČR napsaly, že objekty se berou jakou součást pozemku, nemohli bychom je legální cestou obydlet. Avšak na katastrálním úřadě jsme zjistili, že objekty nejsou ani armády, ani nikoho jiného a ani vlastně nemají evidenční číslo, to nás vybavilo legitimitou obydlení prostorů a my pak neměli s místní policí (která nám naopak pomáhala a vycházela vstříc), ani jinými orgány problém.
Taková je situace našeho projektu a je nám líto, že nemůžeme provoz rozšířit o plánované sociální poradny a další koalici sil napojených iniciativ a sdružení na tento projekt.
Michal Ulvr
