Home / Author: admin
Better part of the months was spent on identifying organizations and institutions that would be stake holders in the Korogocho education day which is scheduled to take place on 6th October 2011.That day has been marked to climax series of events and activities on education campaign. We still look forward to be with the Director of city education, District Education officer and the Municipal Education officer, the area Chief as part of the guests to grace the day.
However other activities on membership recruitment, leadership building and dues collection has been going on concurrently.
Membership recruitment.
Forty new members joined the organization in the last one month, – a good number having been recruited from the other villages of Korogocho.
Dues collection
MEETINGS
EDUCATION COMMITTEE MEETINGS
This is a special task force composed of leaders drawn from the village and other stake holders working on education issues. We meet on every Mondays at 2.00 pm to 4.00 pm
Kariobangi
Briefs on the education campaign
We meet with Father John of korogocho and agreed to give us the venue. Hence it is now confirmed that this event will take place at St. Johns Compound and we feel that this is a great step towards our organizing for this day. There is a very good arena and security here is tight for all those who will attend the event unlike in the open ground at the Chiefs camp.
So far all the invitation letters of the organizations working in Korogocho, and other from outside but working in areas of Education have been given dispersed, and starting next week we will start doing the follow-up with the with them to know their position in regards to this great event. Others also who have been given the letters includes the Banks, Institutions of education, and companies like Safaricom Kenya. Orange Kenya, Airtel Kenya, Brookside dairies just to mention a few.
We are also compiling the contact list of all old students from Korogocho- people who have become successful in their lives from the area, and can be role model to the community. We believe they have a greater role they can play in bringing Change to the education status in Korogocho.
As Wade Rathke, the New Orleans-born community organizer who founded ACORN, prepared to turn 63 this month, he was at a crossroads. The U.S. branch of the activist organization he turned into a powerhouse and a punching bag for the political right was dead, a victim of internal and external strife.
Although Rathke has kept busy traveling to the 12 countries that are partners in ACORN International, he wanted something that would let him do some organizing in New Orleans.
So he bought a coffee shop.
It isn’t just any coffee shop. It is the Fair Grinds Coffeehouse, a two-story Ponce de Leon Street establishment whose name is a play on the name of the nearby racetrack.
Though coffee shops have become synonymous with bourgeois excess, the Fair Grinds is in some ways a natural place for a veteran rabble-rouser to land. The ground-floor interior, where flecks of paint peel off the dark-green beaded-pine walls, looks like one of the last outposts of the 1960s, with fliers touting yoga, concerts and meditation groups.
There are, however, some modern touches: Casually clad customers commune with laptops and smartphones, and the walls and front window display advertisements for vegan cuisine and gourmet cupcakes.
But, Rathke said, what drew him to buy the business from Robert Thompson and his wife, Elizabeth Herod, wasn’t just the opportunity to sell coffee and pastries, although he envisions the shop as an ideal market for fair-trade coffee made by a co-op of Honduran women with whom he works.
“The attraction here is the space we’re in right now,” Rathke said.
Rathke, who will take over in mid-October, was sitting with Thompson in a big, empty room upstairs, a space that has been used for years by art groups, meditation groups and boards of nonprofit organizations.
“You name it, and it probably met here at some time or another,” Rathke said. “Had this been a regular coffee shop, I probably would have just kept on walking, but the chance of combining what I know about building a community from 40 years of being a community organizer and the role that this coffee house has in this community was just too good to pass up.
“I’m excited about the fact that there are 300 or more people who come in here every day, and we’ll have a chance to talk to them. God knows what we’ll say. God knows what we’ll hear. I’m very much looking forward to the dialogue that a cup of coffee can help make happen.”
Rathke, who paid about $500,000 for the building, is no stranger to the coffee culture. A graduate of Benjamin Franklin High School, he got a job as a shipping clerk at Luzianne Coffee Co. after dropping out of Williams College, where he had organized draft resisters and welfare recipients.
At Luzianne, Rathke was introduced to coffee and chicory in the company cafeteria, and he frequently was given a 1-pound bag at the end of a week’s work.
“I liked coffee after that,” he said.
At Fair Grinds, Rathke said one of his priorities will be to educate people about fair-trade coffee, a category of coffee that may cost more because, Rathke said, its producers are getting paid adequately.
“People should get the reward of their labor,” he said. “The organizing I do, which is the broadest way I express my commitment to people and the justice they deserve as part of their lives, will also be meted out here at this coffeehouse.”
The Rathke regime will carry on a tradition that Thompson and Herod established when they opened the business in 2002.
“If we’re absorbing a penny or more in the cost per cup, so be it,” Thompson said. “We feel better about the cup of coffee we’re drinking.”
The two men’s apparel espoused the coffeehouse’s laid-back vibe. Thompson wore a Fair Grinds T-shirt, shorts and Crocs. Rathke wore a light blue shirt, jeans and sandals, and he carried a tote bulging with copies of his two books on community organizing.
His latest book, “The Battle for the Ninth Ward,” will debut Monday, the sixth anniversary ofHurricane Katrina, with a party at 6 p.m. at Light City Church, 6117 St. Claude Ave.
Rathke also is the editor in chief and publisher of Social Policy, a quarterly magazine.
Even though Rathke will be the Fair Grinds’ owner, he won’t be a regular fixture at the counter. He’s still busy, traveling to countries where he is ACORN International’s chief organizer.
In the United States, ACORN, which had been one of the country’s biggest community-organizing groups, disbanded last year after allegations of criminal conduct — an investigation found none — and the revelation in 2008 that Rathke’s brother, Dale, who also worked there, had embezzled nearly $1 million from ACORN and some affiliated organizations in 1999 and 2000.
The matter was kept quiet for years. Dale Rathke was ousted on June 2, 2008, shortly after the news became public, and Wade Rathke stepped down as ACORN’s chief organizer the same day.
Dale Rathke, who lives in New Orleans, had paid the money back before 2008, his brother said.
“He had his problems,” Wade Rathke said. “Obviously, it was very unfortunate. He made a big mistake; he paid back the money. That is a legal response. We could have thrown him in front of the bus, but we wouldn’t have gotten the money back.
“We weighed between getting restitution and having retribution, and restitution seemed like the wise course, and that’s the one we chose. The majority of ACORN’s members and leaders were OK with that.”
Even though there is no longer an ACORN structure in the United States, Rathke has plans for the coffeehouse as a nexus of activism.
“We’ll run it as a social-venture operation,” he said. “The work will directly support change, both out of the gross revenue and whatever the net profit is. Those monies will be expended to try to make sure that people in developing countries like where we get the coffee are able to come together, organize collectively, improve their livelihoods, build power. That’s where the resources will go.
“These things all integrate together, and I think the Fair Grinds Coffeehouse is a natural place to put more of these pieces together.”
By Kay Bisnath, ACORN International, and Pascal Apuwa, ACORN Canada
The Canadian government can no longer afford to be apathetic towards the plight of migrant workers’ remittances when they are behind a guest-worker program that accepts candidates based on low levels of education and strong family ties. With such criteria it is unimaginable that the government would be unaware of the role of remittances in the lives of these workers’ families.
Every year, 20,000 workers from Mexico and the Caribbean, mostly men, make the journey to work in Canada’s agricultural sector, largely in southern Ontario and British Columbia. These migrant workers are brought to Canada through the government sponsored Seasonal Agricultural Worker Program (SAWP) for up to eight months. The program describes its function as matching “workers from Mexico and the Caribbean countries with Canadian farmers who need temporary support during planting and harvesting seasons, when qualified Canadians or permanent residents are not available.”
This is no sea cruise. Workers in the SAWP are poorly treated. They are required to work overtime without extra pay and a significant portion of their wages (about 25%) goes towards Canadian taxes and government programs as a donation to the Canadian government since they will never reap any benefits.
The SAWP exploits workers’ desperation to earn Canadian wages. Workers’ strong family ties and socioeconomic statuses emphasize the widespread need for affordable money transferring services. When asked, SAWP representatives admitted to having little knowledge of which money-transferring services program participants utilized or the fees they faced. SAWP workers are left to find ways to remit money without any assistance from the governments that has brought them here.
Using easily accessible Western Union, fees to transfer funds increase dramatically as the transferred sum decreases, often making the service unaffordable. Migrant workers usually send half their paychecks home (about 200-300 dollars). To send these sums with Western Union, fees can range from 7.5% to 12%. This doesn’t include the hidden exchange rate fee that comes out of the amount transferred. This changes daily with the exchange rate fluctuation and has been estimated by ACORN Canada at 4 – 6 %. Migrant workers in Canada have also been known to use Vigo Remittance Corporation to send their money home. While Vigo’s fees are lower than Western Union’s, the fees range from 6 % to 7% (for sums of 200 to 300 dollars), they are still sit above ACORN’s and the G-8’s, where Canada is also a primary participant, goal of a flat 5% rate and are still unaffordable for many migrant workers. For the low-wage migrant worker, such rates only further perpetuate their plight.
ACORN International and its federated partners ACORN Canada and ACORN Mexico have made continual demands of the Finance Ministry and provincial governments in both countries to regulate Money Transfer Organizations (MTOs) and cap fees, with only limited success and a limp promise thus far that there will be more disclosure. In the case of bi-national agreements that are moving migrant workers to Canadian soil to serve Canadian business and agricultural interests and profit Canadian tax coffers, can there be any moral or political justification for inaction around remittance profiteering by the Canadian government at all levels? ACORN, Canadian, Mexican, and Caribbean citizens are united in saying, “No!” and demanding change now!
MUMBAI: The realty market in Mumbai’s slums might be growing but it does not necessarily leave the city’s poor and marginalized better off. Activists and advocates say buying slum tenements is a risky proposition because of a host of reasons.
“A slumdweller who has documents to prove that he has been living on the premises since 1995 is entitled for protection under the Slum Rehabilitation Authority scheme. He can get a flat when the slum is redeveloped. But if he sells the flat to someone else, the sale has no legal validity and the new occupant is not entitled to resettlement,” says Shakil Ahmad, a lawyer and human rights activist who grew up in the slums of Mumbai and continues to live there.
Even when it comes to procuring the necessary documents for resettlement, the authorities play a cruel game with slumdwellers. A month ago, the civic body razed rows of hutments along the Dharavi pipeline even though the move went against a state ruling that prohibits slum demolitions during the monsoon. Many of those rendered homeless were found ineligible for resettlement since they did not have the required documents. And yet all of them had voted in the last election.
“It’s ironic that the same people who are not entitled for a home are eligible for a voter ID card,” says Vinod Shetty, an advocate who has worked extensively with Dharavi residents. Shetty adds that it is extremely difficult for slumdwellers to get the right documents for rehabilitation without bribing civic officials.
Since buying property in Mumbai’s slums is such a risky proposition, which brings along with it the constant spectre of demolitions, many slumdwellers are heading to distant suburbs such as Virar and Nalasopara in search of a home.
The flipside of staying so far away, of course, is the long commute to one’s place of employment. But not everyone chooses to continue with his or her earlier employment in Mumbai.
“When it comes to domestic workers or hawkers, their place of work is often fluid, and they find jobs at their new location. The problem is that, much like the middle class, those living in slums for decades build strong community networks, which are shattered when they are forced to relocate to the distant suburbs. Their regular lives and schedules too are disrupted. For instance, women who have worked out an arrangement for getting water in one area may find it difficult to do so all over again in a new location,” says a researcher who recently contributed to a book on Dharavi.
New report from ACORN International
When the Organizers’ Forum visited with various unions and community-based organizations in Ankara and Istanbul in 2006, one of the most experiences we shared was a visit to a Roma community on the east, Asian side of Istanbul across the Bosporous. There we met Hacer Foggo, a young woman organizer and activist who was deeply involved in the efforts of this and other Roma communities who were being uprooted by upscale residential and commerical development throughout the area. Standing in the camp, everywhere we looked we could see the highrises leaping into life from the arc of the cranes.
Several weeks ago, I reached out to Hacer to introduce friends traveling in that direction. She caught me up to date with the continuing forced, and perhaps illegal, evictions and land taking particularly in the Roma community of Kucukbakkalkoy. Though this is unusual for this space, I’m including Hacer’s pictures and commentary below, because of both its power and tragedy.
Human rights of families and communities deserve respect and attention regardless of the “manifest destiny” of development, where this can mean life and death to some and only more money a couple of days earlier to others.
Here are Hacer’s photos and her annotations:
Photo 1: 19 Haziran 2006: 240 houses in the Roma neighbourhood of Küçükbakkalköy, in the Atasehir district of Istanbul were demolished by anti-terror police teams and police forces from the Metropolitan Istanbul Municipality and Kadikoy municipality. Tear gas was used on protestors.
Photo 2: They didn’t even let people to remove their belongings before demolition. Police used force against those who wanted to evacuate their houses to keep their belongings safe. 10 were taken to custody and some of their relatives, who fainted during the row, were carried away brutally.
Photo 3: 2008. Roma houses were bought by investors at very low prices to construct appartment building complexes for a housing society of jurists, causing the former owners to live in ruins for two years deprived of electricity and city water. Some of them moved to their relatives homes, some of them went to other sections of the city and some set up tents under viaducts.
Photo 4: One of those who refused to sell their homes was Yuksel Dum and his family of 18 members. Yuksel Dum built a shed amidst the ruins of his demolished house and brought a legal action against the municipality. He sells flowers to earn a living for his family.
Photo 5: Although the legal action opened by Yuksel Dum is still under way Kadikoy Municipality sold his land to a businessman by way of tendering. Yuksel Dum opened another legal case against the sale.
Photo 6: 28th June 2011
Sheds built by 15 families living in the Roma neighbourhood of Kucukbakkalkoy who have nowhere to go were also demolished. One of these sheds belonged to Aydogan Dalkoparan who has a lung disease causing difficulty in breathing and walking. Dalkoparan and his family live in the street since 28th June 2011. Social democrat Ataşehir Municipality in charge of Kucukbakkalkoy provided no solution other than sending the family food three times a day with the exception of weekends. The land where once Aldogan’s house stood is now sold to an investor who will build there a luxury villa.
Photo 8- Ataşehir, the district of Istanbul where the Roma neighbourhood is located has become in recent years one of the most prestigeous places of the city. Very soon Istanbul Stock Exchange will move there, with the result that Ataşehir will become the finance centre of Istanbul. There will be no room for Yuksel Dum
There is no paper trail. There is no public oversight. There are no clear rules. Yet the cash flow is staggering: roughly $200 billion a year.
That is how much immigrants and migrant workers send home though a makeshift network of traders and couriers. Canada’s share — approximately $7.5 billion a year — dwarfs the country’s foreign aid budget.
Although these untraceable remittances do a tremendous amount of good in poor countries, they also pose serious risks for both the sender and the state.
Immigrants have no guarantee their earnings will actually reach their families. The money could be pocketed by greedy middlemen, stolen in transit or whittled down by bribes to corrupt local officials.
Governments have no way of telling how much dirty money from drug dealers and terrorists is circulating in the system. It is certainly conducive to both.
But no one is stepping forward to regulate this trouble-prone business. More surprisingly, almost no one knows much about it. The statistics are all estimates. The academic studies are all based on fragmentary knowledge and conjecture.
A Toronto-based citizens’ group is working to change that. Acorn Canada, made up of up low- to moderate-income families, is conducting a multi-year campaign to make remittances safe and transparent.
It has taken on this ambitious task because its members — many of whom support families in Asia, Africa and Latin America — are tired of choosing between being gouged by the banks or swindled by greedy couriers.
Acorn just released an easy-to-read report outlining the extent of “hawala” (the colloquial term for the hand-to-hand system and the way it works).
A typical chain of transactions looks something like this: An immigrant or seasonal worker wants to send money to his family back home. His English is rudimentary. He is intimidated by big institutions, paperwork and costly service charges.
So he checks an ethnic newspaper and finds an advertisement for cheap money transfers to his homeland. He visits the establishment, usually a small export-import business, and arranges to send a small amount — say $100 — to his family. The owner charges a commission ranging from 25 cents to $1.25 and gives him an identification number that can be used to pick up the money.
The merchant then contacts one of his suppliers or agents in the immigrant’s home country and arranges to get the money to its destination. The two traders settle their debt by manipulating their balance sheets.
When the system works, it provides a cheap way to send money overseas. When it doesn’t, the immigrant is out-of-pocket and powerless.
There are safer ways to transfer funds, but they are extremely expensive. Acorn tracked the cost of sending a $100 remittance to Mexico, using recognized financial institutions, last fall. It found the fees could run as high as $50.
The cheapest option was MoneyGram, which charged between $3 and $10, depending on the speed and level of service. The highest priced was HSBC (Hong Kong and Shanghai Banking Corporation), which charged $50.84. The only Canadian bank willing to divulge its fees, Toronto-Dominion, fell in the middle at $35.91.
“These rates are predatory,” says Kay Bisnath, president of Acorn. They drive people to use the underground system. They force them to take unwanted risks.
This week, a delegation from Acorn met Deputy Finance Minister Michael Horgan hoping to convince him it would be in Canada’s interest to cap remittance rates and require banks to disclose their fees. It made the case that Ottawa needs to get a handle on this multi-billion-dollar business and immigrants need a safe, affordable way to send money home. The next step is up to the government.
It is unlikely that “hawala” will ever be eliminated. But in a 21st century financial system where money can be moved with the stroke of a computer key, immigrants deserve a better alternative.
Demonstraci bezdomovců zahájil Michal Ulvr oslovením “kamarádi”. Slovem, které má pro lidi bez střechy nad hlavou, opuštěné státem, velký význam. Potvrzuje jim, že nejsou sami, že ještě jsou lidé, kteří nezištně pomohou. (Foto – Karel Růžička)
PRAHA – Rozhodnutím založit Pražskou radu lidí bez domova, sepsat petici o problémech bezdomovců a společně bránit svá práva skončila včerejší demonstrace pražských bezdomovců, kterou svolala Asociace za komunitní organizace a sociální reformy (ACORN).
Michal Ulvr z tohoto sdružení, jehož vznik inspirovaly organizace ACORN zejména v Severní a Jižní Americe, prohlásil, že Česká republika se nestará o bezdomovce, je k nim necitlivá, podnikatelé je podvádějí, policisté je často bezdůvodně napadají. Řešením je, jak zdůraznil, společná obrana, samosprávné organizování se bezdomovců, společný postup při komunikaci s úřady, při zajištění přístřeší, jídla a práce, ale i pro dosažení důstojného jednání úřadů a postoje občanů k lidem bez domova. Jak poznamenal, střechu nad hlavou ale ztratili všichni občané České republiky, neboť tento stát své občany nechrání, nezajišťuje jim práci ani základní sociální jistoty. Ulvr, jenž sám zakusil život bez střechy nad hlavou v ČR a SR, odmítl magistrátní koncentrační tábor a vyzval bezdomovce k budování vlastních táborů. Uvedl, že ACORN se rozhodl shánět pro bezdomovce stany, karimatky, termosky apod, ale též lidi ochotné pomoci s organizováním, resocializací a zaměstnáváním bezdomovců.
Ke zhruba 40 bezdomovcům a desítce sympatizantů promluvila i poslankyně KSČM Marta Semelová, podle níž vláda Petra Nečase dělá vše, alby lidé vyšli do ulic. Upozornila, že však současně se vláda snaží občany postavit proti sobě, mj. je také postavit proti bezdomovcům. Připomněla, že KSČM první odsoudila magistrátní sběrný tábor a podtrhla, že řešení se musí hledat spolu s bezdomovci. Nevěří však, že v kapitalismu, který nezjistí práci ani přístřeší, lze řešení dosáhnout, když v ČR žije nyní 800 000 lidí na hranici bídy a tisíce pod touto hranicí.
Na akci vystupující bezdomovci se většinou podělili o významnou či aktuální nespravedlnost, která byla na nich spáchána. Zaměstnavatelé některým dluží i desítky tisíc korun, zaměstnávají je »na černo«, na pár dní, ale ani to jim nezaplatí atp. Nejvíce výtek však směřovalo na městské strážníky, jejich neúctu, agresivitu, násilnosti, šikanu, čímž se zásadně odlišují od příslušníků Policie ČR, kteří jednají vesměs slušně.
PRAHA – Projednávat a řešit problém bezdomovců je třeba za účasti bezdomovců, prohlásil v rozhovoru pro Haló noviny Michal Ulvr, organizátor nedávné demonstrace pražských bezdomovců, kde vznikla Pražská rada lidí bez domova.
Rada již shromáždila podněty od svých členů a během asi dvou týdnů zformuluje konečné znění petice bezdomovců.
Jak Ulvr sdělil, okolo Rady se vytvořil tým 13 operativních vedoucích, kteří vesměs dle územního principu vykrývají bezdomoveckou komunitu. Sbírají náměty, rozšiřují informace a jsou připraveni se podílet na organizaci akcí. Stanovili si pro sebe i některé zásady, jako např. nepít na veřejnosti, vypadat slušně atd. K zásadám patří i to, že mezi sebe neberou narkomany a zloděje, avšak, jak Ulvr zdůraznil, neobracejí se k nim zády, ale pracovat s nimi chtějí přes příslušná na ně zaměřená centra. Vytváří se též skupina vzdělanějších bezdomovců (absolventi ČVUT, VŠB, filozofické fakulty) pro zpracovávání dokumentů komunity.
Pro nejbližší dobu si Rada stanovila několik cílů, jako možnost obývání puštěných domů, vytvoření svépomocného, dobrovolného tábora bezdomovců a svoji vlastní organizaci pomoci jiným bezdomovcům. Ulvr nezavrhl zcela magistrátní myšlenku malešického tábora, rozhodně ale odmítl jeho »koncentrační« charakter, nucení k pobytu v něm apod. Za významný cíl označil jednání o možnosti uložit občanské průkazy bezdomovců (často je ztrácejí a pak pro ně platí vysoké částky za vydání duplikátů) na magistrátu, který by jim pro běžné prokazování totožnosti vystavil osvědčení o občanském průkazu. Originál by si bezdomovci brali např. na jednání se zaměstnavateli.
10.12.2010 04:10
Kuchař s dvacetiletou praxí, důlní předák vyznamenaný za práci ministrem, tenťák, jemuž zaměstnavatel »visí« 20 000 Kč. Střípky z mozaiky. Oholení, neoholení. Tetovaní, netetovaní. »Kouřím, ale nepiju. Už devět let nepiju!«, »Krabicové víno pijeme snad všichni«. Střípky se vybarvují. Cizinci se usmívají, odpoví na pozdrav. Také se ptají, proč mají Češi tak kyselé tváře. Češi se mračí, neodzdraví, odstrčí. Mozaika se plní. Mozaika bezdomovectví. Jeden z obrazů naší společnosti. Obraz tisíců osudů, střepů, co zbyly z života, zlomků ze zrcadla naší společnosti, která se rozbila na mnohem déle než sedm let.
Čtvrteční demonstrace bezdomovců na Staroměstském náměstí se odlišovala od demonstrací odborových, mírových, protivládních či jiných častým hlasováním. Ne o nějakém závěrečném prohlášení, ale o tom, zda se bude konat pod stromy či od sochou Jana Husa, zda bude založena rada bezdomovců, zda bude sepsána petice atd. Občané, vyobcovaní rádoby občanskou společností na její okraj, zvedali ruce. Jsem pro, jsem proti… Jsem tady. Ještě jsem tady!
»Já jsem bezdomovec. Ne somrák nebo krabičák, jsem bezdomovec!«
I člověk bez střechy nad hlavou má svoji hrdost. Ne ledasjakou. Hrdost na to, že ještě neklesl na společenské dno. Jeden na to, že nepije, druhý kvůli tomu, že šel vrátit kohosi ztracené doklady, další proto, že nedávno, když dostal práci, makal víc než kmenový zaměstnanec.
Elegantní dovolenkující americký novinář s manželkou se zastavil u skupiny, kterou mnozí spíše obcházeli. Demeter brilantně zvládl několikaminutovou konverzaci – šest let pobýval ve Velké Británii a Kanadě. A chystá se z této republiky pryč zas. Přidává se k hlasu svých bezdomoveckých kamarádů, že tento stát nejenže nezajišťuje pracovní možnosti, nijak nebrání své občany před zlovůli, násilím a podvody jiných občanů, ale dokonce policisté – zejména městští – ještě bezdomovce šikanují, vysmívají se jim, uráží je, bijí, šlapou po nich, když spí, obírají je o věci.
»Jsme lidé, které ostatní lidé zahodili,« charakterizuje stav v ČR další z »ne-občanů«. Možná by je státní moc ráda učinila »ne-občany«, a jako »podobčany« svezla do sběrného tábora. Leč oni se vzpírají stát se nelidy. V okolí hlavního nádraží nepobývají jen kvůli plným odpadkovým košům a nedalekému bezdomoveckému centru Naděje. »Když už nemáš nic, tak alespoň být s lidmi, mezi lidmi. Nebýt sám.«
Oslovují se »kamaráde«, »příteli«. Nám, kteří jsme přišli na demonstraci pracovně, říkají »šéfíku« – proniká z toho pocit podřízenosti, nebo zbytek touhy po pracovním týmu? Společnost úsměvů, dotací, darů, smluv o přátelství a spolupráci, řečí o pomoci, humanitě, o úspěších je odvrhla. Zcela ovšem jinak, než když zavrhává války, podvody, zlodějnu, nespravedlnost. Tyto lidi odvrhla skutečně. Tím působivěji jim zní »kamaráde« (byť ani mezi nimi nejsou všichni holubice a kradou si i to málo, co lze zpeněžit). Touha být člověkem mezi lidmi totiž sílí právě mezi těmi na okraji společnosti.
»Vzpomeňte, že za komančů jsme měli práci, byty, rodiny, děti, jezdili auty,« vypočítával jeden z účastníků to, co jim společnost kdysi zabezpečila. Dnes je však zaměstnavatel ani nezaplatí, vymlouvá se, nechá se zapírat, hlavně že ale přesedlá z volva na mercedes. Strážníci je někdy nenechají pod mostem ani dospat, vytlačují je z jednoho pražského obvodu do druhého. A známá loď, kterou jim magistrát poskytl, je často špinavá, bývají tam vši a hrozí svrab.
»Pracoval bych jen za ubytování a stravu,« tvrdí muž, kterému »kamarádi« (tentokrát mají uvozovky zcela jiný význam, než výše) nedávno ukradli doklady. Další přikyvují.
Po hodině se vracíme z ne-světa. Vůbec není daleko. I krachující firmy mají dobré pracanty, sebevětší férovostí nájem nezaplatíte. Sen od noční můry mohou dělit jen hodiny.
Střecha nade mnou, jídlo ve mně a lidé okolo mne. Je to moc uprostřed Evropy v 21. století? Kolik cihel je třeba, aby si mohli bezdomovci někde postavit domy? Kolik košťat, lopat, krumpáčů, nářadí je třeba, aby mohli někde pracovat? Kolik lidí, kteří »někde« sedí a mohli by to spočítat?
Článek je z deníku Haló Noviny, který je alternativní a levicově nakloněný, ACORN v České republice tak děkuje Haló Novinám, které jsou rozhodnuty s naší asociací nadále spolupracovat. http://www.halonoviny.cz/
http://www.youtube.com/watch?v=QhARY_jxJls
Opuštěný dům pro lidi bez domova, bez majitele se začal postupně vybavovat potřebným vybavením. Toto jsou fota z prvotního budování.
Po prvních třech týdnech z kibucu Točná. Tvrdá práce, práce a zase práce. Vše jsme vytvořili vlastníma rukama a mezitím ženy vařily pro nás dříče. Komíny, kamna, okna, dveře, dřevo, voda, kozy, stoly, postele, skřínky, atd, atd, atd, atd,
Jožo nás opustil, ale jsme rádi, že jsme mu pomohli našetřit na cestu domů. Nejprve byl u nás s manželkou, ale když jsme měli společný hrnec a jistotu noclehu, dal jí peníze a poslal jako první, on si pak došetřil a za určitou dobu jel za ní. Jak by to s nimi dopadlo, kdybychom tu nebyli, možná by nedokázali našetřit a ze začarovaného kruhu se dostat. Ale jsou zpět na Slovensku a my rádi.
Světlanka je nejlepší kuchařka, v Kibucu Točná vaří, pere, uklízí. Její halušky jsou na světě jen málokde přirovnatelné. Avšak nezná násobilku, je to jako s básničkou, ne že by neuměla si to spočítat, ale scházejí jí rýmy, ale jak je pravidlo, že když má člověk zázemí s lidmi, kterým na něm záleží, ptá se a hledá odpovědi a i ona přišla s tím, že chce dohnat násobilku a ať ji to naučím.
Jistě, nejsme tam krabičáci (nepijeme), přijďte se podívat, a chceme vzdělávat, ale řekl jsem, že až zateplíme a bude vše hotové… Je to kruté, ale musí to tak být, já nemám čas stát u plotny, když musíme shánět izolace, dřevo vodu atd. Ale částečně jsem jí něco osvětlil při večeři. Jsme kibuc, jíme společně, pracujeme společně, vzděláváme se společně. Jedeme závod se zimou, musíme vyhrát!
Po prvních základních pracích (komíny, okna, dveře, nádoby na vodu, nábytek) zasedala rada kibucu, určila si stanovy a další věci, také cíle a měli jsme bramborovou polévku s houbami a domácími noky ručně dělanými a bramborové halušky v ruce šoulanými se zelím včera a dnes bude čočková polévka a pak čočka s uzeninou. Je to tu lepší nežli v závodní jídelně. Ano, ano vážení, když je organizace, tak se dějí zázraky.
Adventní pařízek se svíčkou. Je to výrobek našich lidí v kibucu Čihadlo, společnými silami jsme to vytvořili jako neopakovatelnou krásu a můžu po právu říci, že ostatní distributoři nenabízejí to, co nabízíme právě my. Jen samotný fakt, že vyrábíme, je náš výdobytek a naše hrdost!
Na rozdíl od senátora Janečka, kde lidé píší v Ďáblicích petice, že tam lidi bez domova nechtějí (říkají tomu násilné tábory pro lidi bez domova), nám pomohla místní městská policie a udělala si brigádu. A hned se hlásilo x lidí z obce, že mají toto a tamto a támhleto, takže ve čtvrtek k nám přijela nahoru brigáda traktoristů (sněhovými vánicemi se jen oni mohli dostat nahoru) a veze nábytek, postele, stoly. Takže přijmeme další lidi. Myslím, že kdyby nás chtěl někdo vyhnat, tak místní lidé jsou schopni napsat opačnou petici, že nás tam naopak chtějí, asi je rozdíl, když něco dělají komunitní lidé a ultrapraví.
Společnost dalších levicových a sociálních asociací a spolků v Praze se začátkem ledna 2011 připojily k podpoře projektu skupiny ACORN Czech na sebeorganizaci lidí bez domova. V rámci tohoto projektu se na okraji hlavního města vytváří svépomocí zdola tábor zajišťující bydlení, pracovní uplatnění, vzdělávání a celkovou důstojnou lidskou existenci skupině bezdomovců. Projekt “Kibuc Čihadlo” je postaven na společném vlastnictví, dobrovolné dělbě práce, rovné distribuci užitných věcí a potravin a kolektivní aktivitě. Lidé v táboře si svůj domov dělají sami, sami si o sobě rozhodují, sami si plánují svoji budoucnost. Tato sdružení tuto činnost podporují a k pomoci vyzývají i veřejnost, které přijde tato aktivita sympatická, tak jako nám.
Jaro -Tábor lidí bez domova napaden:
Lidé bez domova na Točné, čemuž jsme říkali také Kibuc Čihadlo, podle toho jak se tam lidé k sobě hezky a s úctou chovali, byli násilím donuceni opustit místo. Provedení je zvláštní. Zamaskovaní lidé v kuklách, polovojensky vybavení s použitím vozidla napadli skupinku lidí, kteří se tam vraceli jen pro nejpotřebnější věci, neboť v té době byl už projekt Čihadlo v troskách, roztřískán a zcela zničen “neznámými” útočníky z předchozího dne. Kdo měl na tom zájem, nevím, lidé tam byli zabydlení, dělali tam čest, místní lidé z vesnice je měli rádi a zvali je na různá kulturní setkání a nějaká ta práce se také občas našla. Vlastně byli to lidé z vesnice, kteří na povzbuzení místní městské policie a za pomoci několika lidí z místního úřadu a traktoristů z družstva sehnali nějaký další potřebný nábytek a lidé to tam pak měli útulnější a bezpečnější. I po posledním útoku se lidé z vesnice sami angažovali a vybavili celý objekt rychle novým nábytkem, i když už to byl nebezpečný počin.
Připomenu rodinu lidí ze Slovenska, kteří se nemohli vymotat ze začarovaného kruhu v centru města u hlavního nádraží. Nejprve si ušetřili na cestu manželky a pak si došetřil na vlastní cestu a zanedlouho se vydal za ní sám. To bylo v prvních dnech tohoto zařízení. Zde pomohlo to, že ostatní lidé druhým uvařili a ti první si našetřili, když měli našetřeno, tak se ve vaření vystřídali. Byla to výhoda, ale i v jistém smyslu solidarita.
Také Zdeněk Ondráček se dostal na Moravu ke své rodině, ten až po zimě. Za další se dostala i se svým psem do svého bytu, který zdědila po babičce Zuzana, která každou sobotu chodila zpívat do sboru. Byly i případy vyloučení, ty bych nerad uváděl, ostatní je vyloučili za to, že měli problémy především s hygienou, a tak je to věc těch lidí, třeba už takové problémy nemají a tak se o tom nemá mluvit.
Ivan Urbanec se Světlanou bohužel nestihli si nijak pomoci a my ani nevíme, jak jim pomoci nyní, navíc to byli oni, kdo byl fyzicky napaden. Navíc nám ani nechtějí poskytnout kopii trestního oznámení, víme jen, že policie na ně vytvořila nátlak a různými nesmysly je strašila, aby nám oznámení nedali, zatím jsou vystrašení a vypadá to, že spolupracovat spíše nechtějí. Poslali jsme je do Mimoně k panu Fišerovi (Ralsko). Policie je prý strašila, že to s nimi nemyslíme dobře a že je chceme využít k politické machinaci ČSSD a KSČM v Poslanecké sněmovně a že se nám jedná prý o “peníze”. To nás mrzí, ale do té doby, než s nimi navážeme možné spojení, nemáme žádnou možnost je přesvědčit, že to tak není a že je nutné se bránit a vyjít s tím na veřejnost.
Na místo na Čihadle si dělá nárok Airsoftové sdružení Praha, které tvrdí, že má pronajatý pozemek od městské části a že nás tam nechtějí. Avšak na katastru je uveden majitel Lesy ČR. Z dopisu, který před tím, než jsme pozemek obsadili a který nám Lesy ČR poslaly vyplývá, že pozemek je jejich, ale dům ne a že si na dům nedělají nárok. Oni si mysleli, že dům patří armádě. Napsali nám přímo: “Vojenské objekty nacházející se na lesním pozemku p. 861/17 v k. ú. Točná v místní lokalitě Čihadlo, o které máte zájem k využití jako zimoviště pro občany bez domova, nejsou v právu hospodařit LČR, s. p. Tyto objekty, i když se nacházejí na lesním pozemku v právu hospodařit LČR, s. p. jsme nikdy nepřevzali. Objekty jsou doposud pravděpodobně ve správě Vojenské ubytovací a stavební správy Praha. S Vaší žádostí se proto obraťte na uvedeného správce.” Možná se to nezdá, ale byla to výhra, kdyby tenkrát Lesy ČR napsaly, že objekty se berou jakou součást pozemku, nemohli bychom je legální cestou obydlet. Avšak na katastrálním úřadě jsme zjistili, že objekty nejsou ani armády, ani nikoho jiného a ani vlastně nemají evidenční číslo, to nás vybavilo legitimitou obydlení prostorů a my pak neměli s místní policí (která nám naopak pomáhala a vycházela vstříc), ani jinými orgány problém.
Taková je situace našeho projektu a je nám líto, že nemůžeme provoz rozšířit o plánované sociální poradny a další koalici sil napojených iniciativ a sdružení na tento projekt.
Michal Ulvr
ACORN International 2221 St. Claude Avenue New Orleans, LA 70117
(504) 302-1238
chieforganizer@acorninternational.org
