Blog

  • Times of India: Poor advised against buying property in slums

    MUMBAI: The realty market in Mumbai’s slums might be growing but it does not necessarily leave the city’s poor and marginalized better off. Activists and advocates say buying slum tenements is a risky proposition because of a host of reasons. 

    “A slumdweller who has documents to prove that he has been living on the premises since 1995 is entitled for protection under the Slum Rehabilitation Authority scheme. He can get a flat when the slum is redeveloped. But if he sells the flat to someone else, the sale has no legal validity and the new occupant is not entitled to resettlement,” says Shakil Ahmad, a lawyer and human rights activist who grew up in the slums of Mumbai and continues to live there. 

    Even when it comes to procuring the necessary documents for resettlement, the authorities play a cruel game with slumdwellers. A month ago, the civic body razed rows of hutments along the Dharavi pipeline even though the move went against a state ruling that prohibits slum demolitions during the monsoon. Many of those rendered homeless were found ineligible for resettlement since they did not have the required documents. And yet all of them had voted in the last election. 

    “It’s ironic that the same people who are not entitled for a home are eligible for a voter ID card,” says Vinod Shetty, an advocate who has worked extensively with Dharavi residents. Shetty adds that it is extremely difficult for slumdwellers to get the right documents for rehabilitation without bribing civic officials. 

    Since buying property in Mumbai’s slums is such a risky proposition, which brings along with it the constant spectre of demolitions, many slumdwellers are heading to distant suburbs such as Virar and Nalasopara in search of a home. 

    The flipside of staying so far away, of course, is the long commute to one’s place of employment. But not everyone chooses to continue with his or her earlier employment in Mumbai. 

    “When it comes to domestic workers or hawkers, their place of work is often fluid, and they find jobs at their new location. The problem is that, much like the middle class, those living in slums for decades build strong community networks, which are shattered when they are forced to relocate to the distant suburbs. Their regular lives and schedules too are disrupted. For instance, women who have worked out an arrangement for getting water in one area may find it difficult to do so all over again in a new location,” says a researcher who recently contributed to a book on Dharavi.

  • Chief Organizer Blog: Roma Evictions in Face of Development in Istanbul

    When the Organizers’ Forum visited with various unions and community-based organizations in Ankara and Istanbul in 2006, one of the most experiences we shared was a visit to a Roma community on the east, Asian side of Istanbul across the Bosporous.  There we met Hacer Foggo, a young woman organizer and activist who was deeply involved in the efforts of this and other Roma communities who were being uprooted by upscale residential and commerical development throughout the area.  Standing in the camp, everywhere we looked we could see the highrises leaping into life from the arc of the cranes.

    Several weeks ago, I reached out to Hacer to introduce friends traveling in that direction.  She caught me up to date with the continuing forced, and perhaps illegal, evictions and land taking particularly in the Roma community of Kucukbakkalkoy.  Though this is unusual for this space, I’m including Hacer’s pictures and commentary below, because of both its power and tragedy.

    Human rights of families and communities deserve respect and attention regardless of the “manifest destiny” of development, where this can mean life and death to some and only more money a couple of days earlier to others.

     

     

    Here are Hacer’s photos and her annotations:

    photo 1Photo 1: 19  Haziran 2006: 240 houses in the Roma neighbourhood of Küçükbakkalköy, in the Atasehir district of Istanbul  were demolished by anti-terror police teams and police forces from the Metropolitan Istanbul Municipality and Kadikoy municipality. Tear gas was used on protestors.

    photo 2Photo 2: They didn’t even let people to remove their belongings before demolition. Police used force against those who wanted to evacuate their houses to keep their belongings safe. 10 were taken to custody and some of their relatives, who fainted during the row, were carried  away brutally.

    photo3Photo 3: 2008. Roma houses were bought by investors at very low prices to construct appartment building complexes for a housing society of jurists, causing the former owners to live in ruins for two years deprived of  electricity and  city water. Some of them moved to their relatives homes, some of them went to other sections of the city and some set up tents under viaducts.

     

    photo4Photo 4: One of those who refused to sell their homes was Yuksel Dum and his family of 18 members. Yuksel Dum built a shed amidst the ruins of his demolished house and brought a legal action against the municipality. He sells flowers to earn a living for his family.

    photo 5Photo 5: Although the legal action opened by Yuksel Dum is still under way Kadikoy Municipality sold his land to a businessman by way of tendering. Yuksel Dum opened another legal case against the sale.

    photo6Photo 6: 28th June 2011

    Sheds built by 15 families living in the Roma neighbourhood of Kucukbakkalkoy who have nowhere to go were also demolished. One of these sheds belonged to Aydogan Dalkoparan who has a lung disease causing difficulty in breathing and walking. Dalkoparan and his family live in the street since 28th June 2011. Social democrat Ataşehir Municipality in charge of Kucukbakkalkoy provided no solution other than sending the family food three times a day with the exception of  weekends. The land where once Aldogan’s house stood is now sold to an investor who will build there a luxury villa.

    photo8Photo 8- Ataşehir, the district of Istanbul where the Roma neighbourhood is located has become in recent years one of the most prestigeous places of the city. Very soon  Istanbul Stock Exchange will move there, with the result that Ataşehir will become the finance centre of Istanbul. There will be no room for Yuksel Dum

     

  • Toronto Star: Help immigrants ship home cash

    There is no paper trail. There is no public oversight. There are no clear rules. Yet the cash flow is staggering: roughly $200 billion a year.

    That is how much immigrants and migrant workers send home though a makeshift network of traders and couriers. Canada’s share — approximately $7.5 billion a year — dwarfs the country’s foreign aid budget.

    Although these untraceable remittances do a tremendous amount of good in poor countries, they also pose serious risks for both the sender and the state.

    Immigrants have no guarantee their earnings will actually reach their families. The money could be pocketed by greedy middlemen, stolen in transit or whittled down by bribes to corrupt local officials.

    Governments have no way of telling how much dirty money from drug dealers and terrorists is circulating in the system. It is certainly conducive to both.

     

     

    But no one is stepping forward to regulate this trouble-prone business. More surprisingly, almost no one knows much about it. The statistics are all estimates. The academic studies are all based on fragmentary knowledge and conjecture.

    A Toronto-based citizens’ group is working to change that. Acorn Canada, made up of up low- to moderate-income families, is conducting a multi-year campaign to make remittances safe and transparent.

    It has taken on this ambitious task because its members — many of whom support families in Asia, Africa and Latin America — are tired of choosing between being gouged by the banks or swindled by greedy couriers.

    Acorn just released an easy-to-read report outlining the extent of “hawala” (the colloquial term for the hand-to-hand system and the way it works).

    A typical chain of transactions looks something like this: An immigrant or seasonal worker wants to send money to his family back home. His English is rudimentary. He is intimidated by big institutions, paperwork and costly service charges.

    So he checks an ethnic newspaper and finds an advertisement for cheap money transfers to his homeland. He visits the establishment, usually a small export-import business, and arranges to send a small amount — say $100 — to his family. The owner charges a commission ranging from 25 cents to $1.25 and gives him an identification number that can be used to pick up the money.

    The merchant then contacts one of his suppliers or agents in the immigrant’s home country and arranges to get the money to its destination. The two traders settle their debt by manipulating their balance sheets.

    When the system works, it provides a cheap way to send money overseas. When it doesn’t, the immigrant is out-of-pocket and powerless.

    There are safer ways to transfer funds, but they are extremely expensive. Acorn tracked the cost of sending a $100 remittance to Mexico, using recognized financial institutions, last fall. It found the fees could run as high as $50.

    The cheapest option was MoneyGram, which charged between $3 and $10, depending on the speed and level of service. The highest priced was HSBC (Hong Kong and Shanghai Banking Corporation), which charged $50.84. The only Canadian bank willing to divulge its fees, Toronto-Dominion, fell in the middle at $35.91.

    “These rates are predatory,” says Kay Bisnath, president of Acorn. They drive people to use the underground system. They force them to take unwanted risks.

    This week, a delegation from Acorn met Deputy Finance Minister Michael Horgan hoping to convince him it would be in Canada’s interest to cap remittance rates and require banks to disclose their fees. It made the case that Ottawa needs to get a handle on this multi-billion-dollar business and immigrants need a safe, affordable way to send money home. The next step is up to the government.

    It is unlikely that “hawala” will ever be eliminated. But in a 21st century financial system where money can be moved with the stroke of a computer key, immigrants deserve a better alternative.

  • ACORN Czech provozoval celý minulý školní 2010/2011 rok aktivní pomoc lidem bez domova, bohužel po roce neznámými útočníky napaden a zničen.

    ACORN Czech provozoval celý minulý školní 2010/2011 rok aktivní pomoc lidem bez domova, bohužel po roce neznámými útočníky napaden a zničen.

    Zpravodajství

    Demonstraci bezdomovců zahájil Michal Ulvr oslovením “kamarádi”. Slovem, které má pro lidi bez střechy nad hlavou, opuštěné státem, velký význam. Potvrzuje jim, že nejsou sami, že ještě jsou lidé, kteří nezištně pomohou. (Foto – Karel Růžička)

    Založili Pražskou radu lidí bez domova

    PRAHA – Rozhodnutím založit Pražskou radu lidí bez domova, sepsat petici o problémech bezdomovců a společně bránit svá práva skončila včerejší demonstrace pražských bezdomovců, kterou svolala Asociace za komunitní organizace a sociální reformy (ACORN).

    Michal Ulvr z tohoto sdružení, jehož vznik inspirovaly organizace ACORN zejména v Severní a Jižní Americe, prohlásil, že Česká republika se nestará o bezdomovce, je k nim necitlivá, podnikatelé je podvádějí, policisté je často bezdůvodně napadají. Řešením je, jak zdůraznil, společná obrana, samosprávné organizování se bezdomovců, společný postup při komunikaci s úřady, při zajištění přístřeší, jídla a práce, ale i pro dosažení důstojného jednání úřadů a postoje občanů k lidem bez domova. Jak poznamenal, střechu nad hlavou ale ztratili všichni občané České republiky, neboť tento stát své občany nechrání, nezajišťuje jim práci ani základní sociální jistoty. Ulvr, jenž sám zakusil život bez střechy nad hlavou v ČR a SR, odmítl magistrátní koncentrační tábor a vyzval bezdomovce k budování vlastních táborů. Uvedl, že ACORN se rozhodl shánět pro bezdomovce stany, karimatky, termosky apod, ale též lidi ochotné pomoci s organizováním, resocializací a zaměstnáváním bezdomovců.

    Ke zhruba 40 bezdomovcům a desítce sympatizantů promluvila i poslankyně KSČM Marta Semelová, podle níž vláda Petra Nečase dělá vše, alby lidé vyšli do ulic. Upozornila, že však současně se vláda snaží občany postavit proti sobě, mj. je také postavit proti bezdomovcům. Připomněla, že KSČM první odsoudila magistrátní sběrný tábor a podtrhla, že řešení se musí hledat spolu s bezdomovci. Nevěří však, že v kapitalismu, který nezjistí práci ani přístřeší, lze řešení dosáhnout, když v ČR žije nyní 800 000 lidí na hranici bídy a tisíce pod touto hranicí.

    Na akci vystupující bezdomovci se většinou podělili o významnou či aktuální nespravedlnost, která byla na nich spáchána. Zaměstnavatelé některým dluží i desítky tisíc korun, zaměstnávají je »na černo«, na pár dní, ale ani to jim nezaplatí atp. Nejvíce výtek však směřovalo na městské strážníky, jejich neúctu, agresivitu, násilnosti, šikanu, čímž se zásadně odlišují od příslušníků Policie ČR, kteří jednají vesměs slušně.

    O bezdomovcích s bezdomovci

    PRAHA – Projednávat a řešit problém bezdomovců je třeba za účasti bezdomovců, prohlásil v rozhovoru pro Haló noviny Michal Ulvr, organizátor nedávné demonstrace pražských bezdomovců, kde vznikla Pražská rada lidí bez domova.

    Rada již shromáždila podněty od svých členů a během asi dvou týdnů zformuluje konečné znění petice bezdomovců.

    Jak Ulvr sdělil, okolo Rady se vytvořil tým 13 operativních vedoucích, kteří vesměs dle územního principu vykrývají bezdomoveckou komunitu. Sbírají náměty, rozšiřují informace a jsou připraveni se podílet na organizaci akcí. Stanovili si pro sebe i některé zásady, jako např. nepít na veřejnosti, vypadat slušně atd. K zásadám patří i to, že mezi sebe neberou narkomany a zloděje, avšak, jak Ulvr zdůraznil, neobracejí se k nim zády, ale pracovat s nimi chtějí přes příslušná na ně zaměřená centra. Vytváří se též skupina vzdělanějších bezdomovců (absolventi ČVUT, VŠB, filozofické fakulty) pro zpracovávání dokumentů komunity.

    Pro nejbližší dobu si Rada stanovila několik cílů, jako možnost obývání puštěných domů, vytvoření svépomocného, dobrovolného tábora bezdomovců a svoji vlastní organizaci pomoci jiným bezdomovcům. Ulvr nezavrhl zcela magistrátní myšlenku malešického tábora, rozhodně ale odmítl jeho »koncentrační« charakter, nucení k pobytu v něm apod. Za významný cíl označil jednání o možnosti uložit občanské průkazy bezdomovců (často je ztrácejí a pak pro ně platí vysoké částky za vydání duplikátů) na magistrátu, který by jim pro běžné prokazování totožnosti vystavil osvědčení o občanském průkazu. Originál by si bezdomovci brali např. na jednání se zaměstnavateli.

    Haló noviny: Lidé, jež společnost zahodila

    10.12.2010 04:10

    Kuchař s dvacetiletou praxí, důlní předák vyznamenaný za práci ministrem, tenťák, jemuž zaměstnavatel »visí« 20 000 Kč. Střípky z mozaiky. Oholení, neoholení. Tetovaní, netetovaní. »Kouřím, ale nepiju. Už devět let nepiju!«, »Krabicové víno pijeme snad všichni«. Střípky se vybarvují. Cizinci se usmívají, odpoví na pozdrav. Také se ptají, proč mají Češi tak kyselé tváře. Češi se mračí, neodzdraví, odstrčí. Mozaika se plní. Mozaika bezdomovectví. Jeden z obrazů naší společnosti. Obraz tisíců osudů, střepů, co zbyly z života, zlomků ze zrcadla naší společnosti, která se rozbila na mnohem déle než sedm let.

    Čtvrteční demonstrace bezdomovců na Staroměstském náměstí se odlišovala od demonstrací odborových, mírových, protivládních či jiných častým hlasováním. Ne o nějakém závěrečném prohlášení, ale o tom, zda se bude konat pod stromy či od sochou Jana Husa, zda bude založena rada bezdomovců, zda bude sepsána petice atd. Občané, vyobcovaní rádoby občanskou společností na její okraj, zvedali ruce. Jsem pro, jsem proti… Jsem tady. Ještě jsem tady!

    »Já jsem bezdomovec. Ne somrák nebo krabičák, jsem bezdomovec!«

    I člověk bez střechy nad hlavou má svoji hrdost. Ne ledasjakou. Hrdost na to, že ještě neklesl na společenské dno. Jeden na to, že nepije, druhý kvůli tomu, že šel vrátit kohosi ztracené doklady, další proto, že nedávno, když dostal práci, makal víc než kmenový zaměstnanec.

    Elegantní dovolenkující americký novinář s manželkou se zastavil u skupiny, kterou mnozí spíše obcházeli. Demeter brilantně zvládl několikaminutovou konverzaci – šest let pobýval ve Velké Británii a Kanadě. A chystá se z této republiky pryč zas. Přidává se k hlasu svých bezdomoveckých kamarádů, že tento stát nejenže nezajišťuje pracovní možnosti, nijak nebrání své občany před zlovůli, násilím a podvody jiných občanů, ale dokonce policisté – zejména městští – ještě bezdomovce šikanují, vysmívají se jim, uráží je, bijí, šlapou po nich, když spí, obírají je o věci.

    »Jsme lidé, které ostatní lidé zahodili,« charakterizuje stav v ČR další z »ne-občanů«. Možná by je státní moc ráda učinila »ne-občany«, a jako »podobčany« svezla do sběrného tábora. Leč oni se vzpírají stát se nelidy. V okolí hlavního nádraží nepobývají jen kvůli plným odpadkovým košům a nedalekému bezdomoveckému centru Naděje. »Když už nemáš nic, tak alespoň být s lidmi, mezi lidmi. Nebýt sám.«

    Oslovují se »kamaráde«, »příteli«. Nám, kteří jsme přišli na demonstraci pracovně, říkají »šéfíku« – proniká z toho pocit podřízenosti, nebo zbytek touhy po pracovním týmu? Společnost úsměvů, dotací, darů, smluv o přátelství a spolupráci, řečí o pomoci, humanitě, o úspěších je odvrhla. Zcela ovšem jinak, než když zavrhává války, podvody, zlodějnu, nespravedlnost. Tyto lidi odvrhla skutečně. Tím působivěji jim zní »kamaráde« (byť ani mezi nimi nejsou všichni holubice a kradou si i to málo, co lze zpeněžit). Touha být člověkem mezi lidmi totiž sílí právě mezi těmi na okraji společnosti.

    »Vzpomeňte, že za komančů jsme měli práci, byty, rodiny, děti, jezdili auty,« vypočítával jeden z účastníků to, co jim společnost kdysi zabezpečila. Dnes je však zaměstnavatel ani nezaplatí, vymlouvá se, nechá se zapírat, hlavně že ale přesedlá z volva na mercedes. Strážníci je někdy nenechají pod mostem ani dospat, vytlačují je z jednoho pražského obvodu do druhého. A známá loď, kterou jim magistrát poskytl, je často špinavá, bývají tam vši a hrozí svrab.

    »Pracoval bych jen za ubytování a stravu,« tvrdí muž, kterému »kamarádi« (tentokrát mají uvozovky zcela jiný význam, než výše) nedávno ukradli doklady. Další přikyvují.

    Po hodině se vracíme z ne-světa. Vůbec není daleko. I krachující firmy mají dobré pracanty, sebevětší férovostí nájem nezaplatíte. Sen od noční můry mohou dělit jen hodiny.

    Střecha nade mnou, jídlo ve mně a lidé okolo mne. Je to moc uprostřed Evropy v 21. století? Kolik cihel je třeba, aby si mohli bezdomovci někde postavit domy? Kolik košťat, lopat, krumpáčů, nářadí je třeba, aby mohli někde pracovat? Kolik lidí, kteří »někde« sedí a mohli by to spočítat?

    Článek je z deníku Haló Noviny, který je alternativní a levicově nakloněný, ACORN v České republice tak děkuje Haló Novinám, které jsou rozhodnuty s naší asociací nadále spolupracovat. http://www.halonoviny.cz/

    http://www.youtube.com/watch?v=QhARY_jxJls

    Opuštěný dům pro lidi bez domova, bez majitele se začal postupně vybavovat potřebným vybavením. Toto jsou fota z prvotního budování.

    Po prvních třech týdnech z kibucu Točná. Tvrdá práce, práce a zase práce. Vše jsme vytvořili vlastníma rukama a mezitím ženy vařily pro nás dříče. Komíny, kamna, okna, dveře, dřevo, voda, kozy, stoly, postele, skřínky, atd, atd, atd, atd,

    Jožo nás opustil, ale jsme rádi, že jsme mu pomohli našetřit na cestu domů. Nejprve byl u nás s manželkou, ale když jsme měli společný hrnec a jistotu noclehu, dal jí peníze a poslal jako první, on si pak došetřil a za určitou dobu jel za ní. Jak by to s nimi dopadlo, kdybychom tu nebyli, možná by nedokázali našetřit a ze začarovaného kruhu se dostat. Ale jsou zpět na Slovensku a my rádi.

    Světlanka je nejlepší kuchařka, v Kibucu Točná vaří, pere, uklízí. Její halušky jsou na světě jen málokde přirovnatelné. Avšak nezná násobilku, je to jako s básničkou, ne že by neuměla si to spočítat, ale scházejí jí rýmy, ale jak je pravidlo, že když má člověk zázemí s lidmi, kterým na něm záleží, ptá se a hledá odpovědi a i ona přišla s tím, že chce dohnat násobilku a ať ji to naučím.

    Jistě, nejsme tam krabičáci (nepijeme), přijďte se podívat, a chceme vzdělávat, ale řekl jsem, že až zateplíme a bude vše hotové… Je to kruté, ale musí to tak být, já nemám čas stát u plotny, když musíme shánět izolace, dřevo vodu atd. Ale částečně jsem jí něco osvětlil při večeři. Jsme kibuc, jíme společně, pracujeme společně, vzděláváme se společně. Jedeme závod se zimou, musíme vyhrát!

    Po prvních základních pracích (komíny, okna, dveře, nádoby na vodu, nábytek) zasedala rada kibucu, určila si stanovy a další věci, také cíle a měli jsme bramborovou polévku s houbami a domácími noky ručně dělanými a bramborové halušky v ruce šoulanými se zelím včera a dnes bude čočková polévka a pak čočka s uzeninou. Je to tu lepší nežli v závodní jídelně. Ano, ano vážení, když je organizace, tak se dějí zázraky.

    Adventní pařízek se svíčkou. Je to výrobek našich lidí v kibucu Čihadlo, společnými silami jsme to vytvořili jako neopakovatelnou krásu a můžu po právu říci, že ostatní distributoři nenabízejí to, co nabízíme právě my. Jen samotný fakt, že vyrábíme, je náš výdobytek a naše hrdost!

    Na rozdíl od senátora Janečka, kde lidé píší v Ďáblicích petice, že tam lidi bez domova nechtějí (říkají tomu násilné tábory pro lidi bez domova), nám pomohla místní městská policie a udělala si brigádu. A hned se hlásilo x lidí z obce, že mají toto a tamto a támhleto, takže ve čtvrtek k nám přijela nahoru brigáda traktoristů (sněhovými vánicemi se jen oni mohli dostat nahoru) a veze nábytek, postele, stoly. Takže přijmeme další lidi. Myslím, že kdyby nás chtěl někdo vyhnat, tak místní lidé jsou schopni napsat opačnou petici, že nás tam naopak chtějí, asi je rozdíl, když něco dělají komunitní lidé a ultrapraví.

    Společnost dalších levicových a sociálních asociací a spolků v Praze se začátkem ledna 2011 připojily k podpoře projektu skupiny ACORN Czech na sebeorganizaci lidí bez domova. V rámci tohoto projektu se na okraji hlavního města vytváří svépomocí zdola tábor zajišťující bydlení, pracovní uplatnění, vzdělávání a celkovou důstojnou lidskou existenci skupině bezdomovců. Projekt “Kibuc Čihadlo” je postaven na společném vlastnictví, dobrovolné dělbě práce, rovné distribuci užitných věcí a potravin a kolektivní aktivitě. Lidé v táboře si svůj domov dělají sami, sami si o sobě rozhodují, sami si plánují svoji budoucnost. Tato sdružení tuto činnost podporují a k pomoci vyzývají i veřejnost, které přijde tato aktivita sympatická, tak jako nám.

    Jaro -Tábor lidí bez domova napaden:

    Lidé bez domova na Točné, čemuž jsme říkali také Kibuc Čihadlo, podle toho jak se tam lidé k sobě hezky a s úctou chovali, byli násilím donuceni opustit místo. Provedení je zvláštní. Zamaskovaní lidé v kuklách, polovojensky vybavení s použitím vozidla napadli skupinku lidí, kteří se tam vraceli jen pro nejpotřebnější věci, neboť v té době byl už projekt Čihadlo v troskách, roztřískán a zcela zničen “neznámými” útočníky z předchozího dne. Kdo měl na tom zájem, nevím, lidé tam byli zabydlení, dělali tam čest, místní lidé z vesnice je měli rádi a zvali je na různá kulturní setkání a nějaká ta práce se také občas našla. Vlastně byli to lidé z vesnice, kteří na povzbuzení místní městské policie a za pomoci několika lidí z místního úřadu a traktoristů z družstva sehnali nějaký další potřebný nábytek a lidé to tam pak měli útulnější a bezpečnější. I po posledním útoku se lidé z vesnice sami angažovali a vybavili celý objekt rychle novým nábytkem, i když už to byl nebezpečný počin.

    Připomenu rodinu lidí ze Slovenska, kteří se nemohli vymotat ze začarovaného kruhu v centru města u hlavního nádraží. Nejprve si ušetřili na cestu manželky a pak si došetřil na vlastní cestu a zanedlouho se vydal za ní sám. To bylo v prvních dnech tohoto zařízení. Zde pomohlo to, že ostatní lidé druhým uvařili a ti první si našetřili, když měli našetřeno, tak se ve vaření vystřídali. Byla to výhoda, ale i v jistém smyslu solidarita.

    Také Zdeněk Ondráček se dostal na Moravu ke své rodině, ten až po zimě. Za další se dostala i se svým psem do svého bytu, který zdědila po babičce Zuzana, která každou sobotu chodila zpívat do sboru. Byly i případy vyloučení, ty bych nerad uváděl, ostatní je vyloučili za to, že měli problémy především s hygienou, a tak je to věc těch lidí, třeba už takové problémy nemají a tak se o tom nemá mluvit.

    Ivan Urbanec se Světlanou bohužel nestihli si nijak pomoci a my ani nevíme, jak jim pomoci nyní, navíc to byli oni, kdo byl fyzicky napaden. Navíc nám ani nechtějí poskytnout kopii trestního oznámení, víme jen, že policie na ně vytvořila nátlak a různými nesmysly je strašila, aby nám oznámení nedali, zatím jsou vystrašení a vypadá to, že spolupracovat spíše nechtějí. Poslali jsme je do Mimoně k panu Fišerovi (Ralsko). Policie je prý strašila, že to s nimi nemyslíme dobře a že je chceme využít k politické machinaci ČSSD a KSČM v Poslanecké sněmovně a že se nám jedná prý o “peníze”. To nás mrzí, ale do té doby, než s nimi navážeme možné spojení, nemáme žádnou možnost je přesvědčit, že to tak není a že je nutné se bránit a vyjít s tím na veřejnost.

    Na místo na Čihadle si dělá nárok Airsoftové sdružení Praha, které tvrdí, že má pronajatý pozemek od městské části a že nás tam nechtějí. Avšak na katastru je uveden majitel Lesy ČR. Z dopisu, který před tím, než jsme pozemek obsadili a který nám Lesy ČR poslaly vyplývá, že pozemek je jejich, ale dům ne a že si na dům nedělají nárok. Oni si mysleli, že dům patří armádě. Napsali nám přímo: “Vojenské objekty nacházející se na lesním pozemku p. 861/17 v k. ú. Točná v místní lokalitě Čihadlo, o které máte zájem k využití jako zimoviště pro občany bez domova, nejsou v právu hospodařit LČR, s. p. Tyto objekty, i když se nacházejí na lesním pozemku v právu hospodařit LČR, s. p. jsme nikdy nepřevzali. Objekty jsou doposud pravděpodobně ve správě Vojenské ubytovací a stavební správy Praha. S Vaší žádostí se proto obraťte na uvedeného správce.” Možná se to nezdá, ale byla to výhra, kdyby tenkrát Lesy ČR napsaly, že objekty se berou jakou součást pozemku, nemohli bychom je legální cestou obydlet. Avšak na katastrálním úřadě jsme zjistili, že objekty nejsou ani armády, ani nikoho jiného a ani vlastně nemají evidenční číslo, to nás vybavilo legitimitou obydlení prostorů a my pak neměli s místní policí (která nám naopak pomáhala a vycházela vstříc), ani jinými orgány problém.

    Taková je situace našeho projektu a je nám líto, že nemůžeme provoz rozšířit o plánované sociální poradny a další koalici sil napojených iniciativ a sdružení na tento projekt.

    Michal Ulvr

  • Contact Us

    ACORN International
    2221 St. Claude Avenue
    New Orleans, LA 70117

    (504) 302-1238

    chieforganizer@acorninternational.org

  • Canada’s CBC Covers Remittance Justice Campaign

    A new radio clip on the campaign to regulate remittances in Canada and around the world. To listen, follow the link below and scroll down to the story titled “Wire Transfer Fees” on June 20th.

    http://www.cbc.ca/ottawamorning/episodes/

     

  • Photos from Sabda

    Photos from Sabda

    These are photo’s from the Sabda community where ACORN India organizes.

  • Mezinárodnípráce, význam a historie ACORN -Asociace za Komunitní Organizacea sociální Refromy Nyní

    Asociace za Komunitní Organizace a sociální Reformy Nyní (dále jen ACORN) je společností pro všechny poctivé a sociálně cítící lidi žijící nebo se zdržující na území ČR (ve světě úplně pro všechny).

    První organizace stejného názvu vznikla v 70. letech ve Spojených státech amerických, kde se snažila pracovat ve všech sférách občanského života, kde cítila problémy a kde se rozhodla reálně pomáhat. Zde se ujala mnoha společenských úloh, o kterých byla přesvědčena, že vládní garnitura neplní a zlehčuje a podrývá tak vlastní úlohu státu v sociální sféře.

    Proto dala za vznik skutečné asociaci, za práva chudých lidí. Mimo jiné můžeme třeba jmenovat asociace advokátních poraden, terénní pracovníky, kampaně za bydlení, práva zaměstnanců, přistěhovalců, národnostních menšin, ekologického aktivismu, podpora komunitního soužití sousedů a jejich organizace, která dává k dispozici i další četné výhody, například společné utříbené, rozumné a domluvené politické stanovisko, které umožňuje   vznášet společné požadavky u obecních voleb, v místních referendech, a při vyšším počtu takových komunit i případné vyšší politické požadavky, také vzájemné vzdělávání v oblasti právní (tzv. míra právní kultury, nebo právního vzdělání) a obecně společné výhody soužití jako společné prostory pro kulturní a jiné akce. (Společné sousedské organizace dávají výhody další, například manažerské. Mohou vznikat družstva, firmy patřící zaměstnancům a podobně.)

    ACORN v USA za celou svou historii se tedy snažil ve všech směrech pomáhat obyčejným lidem a organizovat je a když byly tyto komunity a asociace dostatečně silné na to, že by mohly i reálně něco změnit, snažily se společně podporovat v kampaních takové zákony, které by měly být celkově prospěšné celé americké společnosti.

    Proto například v posledních presidentských volbách podporovali svého kandidáta Baracka Obamu, který dříve působil v přidružených organizacích ACORN jako sociální pracovník a právník chudých lidí v Chicagu. ACORN pomáhal při volební kampani Baracka Obamy zapisovat do registru voličů lidi v oblastech s nižším procentem právního vzdělání a uvědomění. Tak pomohl s 1,5 miliony platných hlasů i chudým lidem, kterým pomáhá komunitně se organizovat.

    ACORN v USA tak znatelně dopomohl k realizaci nových mnohých právních novel a sociálních reforem. Nejvíce byly všemožně podporovány reformy ve zdravotnictví, a tak je bezplatné zdravotnictví dnes neuvěřitelnouv realitou v USA, která dnes pomáhá milionům chudých Američanů.

    Barack Obama je rozhodně presidentem na straně obyčejného lidu, avšak rozložení sil ve vládě i parlamentu a senátu znesnadňuje situaci na podporu dalších reforem a změn v USA.

    Například dle našeho přesvědčení má stát splňovat nejen úlohu bezplatného zdravotnictví, ale i školství, práva občana na to být zaměstnán, práva na byt, práva na sociální začlenění, důstojných životních podmínek a další.

    Ve spojených státech by ACORN chtěl zajisté docílit širších mezinárodních mírových smluv a důsledného odzbrojení. Ukončení všech válečných konfliktů, a investice mířené jinam, podporu rozvojovým zemím a lepší renomé USA ve Společenství národů. Přesto jsou dosažené změny za presidenta Obamy velikým vítězstvím, avšak z pozice chápání vyhrané jedné bitvy, ne však celé této války za práva lidí.

    To je stručný přehled o první organizaci ACORN, jejích úspěších, neúspěších a pokusech o reálnou změnu. Dnes má ACORN v USA 350 tisíc členů a organizuje dalších 1,5 milionu chudých lidí.

    (Věnujte prosím krátkou pozornost dělení Asociace za Komunitní Organizace a sociální Reformy Nyní (ACORN)


    ACORNu v USA byly neprávem nepřiznány státní dotace. Proto musel (dočasně) pozastavit svou činnost, nyní se čeká na obnovu dotací:

    Jak to bylo s údajnými daňovými úniky, pašováním lidí a dalšími falešnými nařčeními naší části ACORN v USA? Soud rozhodl, že ACORN v ničem takovém není zapleten.


    ACORN špionážní video

    V září 2009 O’Keefe a jeho kolega, Hannah Giles , publikovali skrytou kamerou opatřenou upravenou nahrávku, v nichž Giles se představuje jako prostitutka a O’Keefe jako její přítel ve snaze vyvolat k poškození reakce zaměstnanců Asociace za Komunitní Organizace a Reformy Nyní (ACORN), v části organizace advokátů pro osoby s nízkým a středním příjmem (sekci). Videa byla nahrána v létě roku 2009 a ukazovala neprávem nízkou úroveň ACORN zaměstnanců v šesti městech údajně v poskytování poradenství Gilesovi a O’Keefemu o tom, jak se vyhnout detekci orgánů pro daňové úniky, pašování lidí a dalšími falešnými nařčeními. Poté, co byla zveřejněna videa, americký kongres hlasoval pro odstranění federálního financování pro ACORN ( $ 40 milionů, 10% z federálních zdrojů). Sčítání lidu a IRS také ukončili své vztahy s ACORN. Vnitřní ACORN šetření dospělo k závěru, že ACORN měl špatné postupy řízení, které přispěly k neodborným zásahům podle počtu jeho minimální-úrovně zaměstnanců, když připustili takový zásah zvenčí a manipulaci neoprávněných osob. V březnu 2010, ACORN USA oznámil, že se jeho federální úroveň rozpouští kvůli ztrátě finančních prostředků z veřejných a soukromých zdrojů.

    1. března 2010, okresní prokurátor pro Brooklyn dospěl při šetření celého případu k závěru, že neexistuje žádné trestné pochybení ze strany zaměstnanců ACORN v tomto případu. O’Keefe obdržel imunitu před stíháním výměnou za poskytnutí úplné, nesestříhané videokazety pro kalifornské orgány. Vyšetřovací zpráva z Kalifornie Attorney General Edmund G. Brown Jr. vypověděla, že na videu z 01. 4 .2010 našel nálezy na videích z Los Angeles, San Diego a San Bernardino, které byly technicky doupravované po natáčení a nenašli důkazy o kriminálním chování nebo záměrům podporovat nebo navádět ke kriminálním jednáním ze strany zaměstnanců ACORN. Brown uvedl, že “věci nejsou vždy tak, jak někteří straničtí fanatici líčí.” Zpráva z Kalifornie také zjistila, že jeden ze zaměstnanců byl zobrazen jako ten, který měl zřejmě pomáhat O’Keefe v pašování lidí, jeho návrh na pašování však ohlásil po jeho setkání s O’Keefe a Giles okamžitě policii, pak totiž prý neprodleně navštívil policejního vyšetřovatele. A ten také podal trestní oznámení z narušení soukromí, a citoval zákon, který zakazuje v Kalifornii dělat nahrávky bez souhlasu všech zúčastněných stran. 14. června 2010, US vláda oficiálně přebrala zodpovědnost (Gao), vydala své nálezy, které nenašly žádný důkaz, že ACORN, nebo kterákoliv z jejích přidružených organizací, měly nezvládnout jedinou úlohu hrazenou z některých ze 40 milionů dolarů federálních peněz, které se jim dostaly v posledních letech.

    Několik členů amerického kongresu se postavilo záporně k pracím O’Keefe a Giles ze září 2009. Usnesení nebylo ještě podáno ve výboru a nehlasovalo se pro to. Ani nebylo znovu dáno k projednání.


    Proto prosím nevěřte falešnému profilu
    www.acorn.cz, který není náš a nemá tato doména s námi nic společného, kromě toho, že je vytvořená, aby nám škodila a snažila se poškodit naše dobré a snaživé jméno a naše cíle, stejně jako odradit vás od spolupráce s námi.

    Práce ACORN v USA bude brzy obnovena.


    Děkujeme za pozornost, vaše Asociace za Komunitní Organizace a sociální Reformy Nyní ACORN Czech.

    Dosažené výsledky a úspěchy ACORN v USA se líbily v dalších státech amerického kontinentu, a tak začaly vznikat v střední a jižní Americe také další organizace ACORN v Mexiku a Argentině.

    Každý stát je mírně jiný a v každém je zapotřebí mírně jiné strategie, ale plně to nasvědčuje celkově tomu, že asociace za práva lidí a přirozené chápání člověka a smyslu jeho existence jako součásti komunity, kde si je každý s každým roven a má stejná práva a může očekávat i stejné povinnosti je celosvětová záležitost, při které nehrají roli umělé hranice států a národních příslušností.

    Proto ACORN dnes existuje již v 11 zemích světa, které zastřešuje jedna mezinárodní ( acorninternational.org ) a snaží se stejnými či podobnými metodami docílit spokojeného života všech lidí dobré vůle a snaží se o společenskou změnu v zájmu a v rámci jejich potřeb, tužeb a existenčního naplnění smyslu jejich vlastního žití.

    Jsou to: ACORN – Canada, USA, Mexico, Honduras, Peru, Dominikánská Republika, Argentina, Keňa, Indie, Jižní Korea, Česká Republika

    Dále se hovoří o vzniku v: Itálii, Vietnamské L.R., Ruské F.R., a v mnohých dalších místech, kde má mezinárodní ACORN své spolupracovníky a kolegy.

    I my v České republice máme své ACORN, pročtěte si prosím důkladně, o co nám jde a popřemýšlejte o vstupu a možnosti společné práce.

    Děkujeme ACORN Czech Republic.

en_USEnglish